Již jako malý chlapec jsem toužil pohladit koně a povozit se na něm. Život utíkal a člověk se jako zdravý zabýval jinými, mnohdy malichernými věcmi. Přišla Kristova léta a pár dní před oslavou tohoto jubilea mne sanitka z práce odvezla do nemocnice s jakýmsi prapodivným kolapsem. A od té doby šlo vše trochu jiným směrem. Abych to zkrátil, RS mi diagnostikovali v 35 letech a začátky soužití s touto trvalou společnicí byly dosti krušné, však to znáte.

Uběhlo sedm let a díky RS jsem poznal mnoho dobrých lidiček, splnil se mi taky jeden z životních snů. Zapojil jsem se aktivně do komunitního plánování sociálních služeb v našem městě a společně s hodnou paní doktorkou Betlachovou se povedlo pro pár lidí připravit přímo zázračné sobotní dopoledne, strávené ve společnosti krásných, mladých koníčků, respektive kobylek. Povedlo se i přemluvit kamaráda Romana, který sice nemá RS, ale je takřka celý ochrnutý. Před šesti lety skočil poslední šipku do vody a od té doby bojuje s osudem, ale hlavně to nevzdává! Bylo to prostě nádherné, konečně jsem si připadal jako Apač, cválající po prérii. Pravda, kobylka šla volným krokem, ale i tak je ten pohled na svět z koňského hřbetu opravdu jiný, krásný! Víte roskaři, před lety mi přítel říkal: na všem negativním se dá najít něco pozitivního. Tehdy jsem tomu moc nerozumněl, od doby, co žiji s RS, však vím, jak to myslel! Přeji Vám všem hodně Lásky, porozumnění a Štěstíčko, na zdravíčku musíme holt trochu zapracovat.

Jiří Bejdák